Fotografie

Průvodce technikou digitální fotografie pro svéprávné autory
s občasným přihlédnutím ke klasickým postupům

 

Komu může tento kurz prospět

Obvyklé učebnice fotografie bývají orientovány na Pepu Popíka. Snaží se jej chválit, že se dal právě na fotografii a přesvědčit jej, že všechno je úžasné a snadné. Potom mu ukáží několik jednoduchých triků a vysvětlí, že další cesta k „mistrovství" spočívá v nákupu ještě dražšího přístroje, programu, vybavení... Tyto učebnice se úzkostlivě vyhýbají jakékoliv zmínce o podstatě používaných postupů, protože jejich autoři si svého čtenáře představují jako hlupáka, který by principům neporozuměl, všechno popletl a vzápětí zapomněl. Raději jej zahltí spoustou podrobných návodů, kdy a v jakém pořadí zakroutit kterým čudlíkem přístroje či programu. Protože dotyčné přístroje a programy vznikají každý rok v nové verzi, tak mají tito autoři pořád o čem psát, a jejich čtenáři co číst.

Tento kurz přistupuje k věci opačně. Jeho autoři vědí, že Pepa Popík nikdy nebude ani průměrným fotografem, a nebaví je, každoročně pro něj přepisovat návody ke kroucení čudlíky. Proto se obracíme na ty, kterým stačí jednou vysvětlit principy a ukázat cestu, po které se dá jít dál. Věříme, že pro svéprávného autora je tento postup mnohem efektivnější, než opakované přemílání banalit.

Náš pohled se liší od pohledu Pepy Popíka a většiny současné odborné publicistiky i tím, že se na digitální fotografii nedíváme jen jako na nedávno vzniklou módní hračičku či výhodnou podnikatelskou komoditu. Chápeme ji jako přirozené pokračování vývoje klasické fotografie a navazujeme na výsledky práce našich předchůdců.

Proto například víme, že důležitým posláním fotografie je přenášet vizuální sdělení přes propast věků, a klademe důraz na dlouhodobou využitelnost digitálního obrazu. To však znamená, že nemůžeme zůstat jen u kroucení čudlíky, ale musíme probrat mnohá témata, která jsou Pepovi Popíkovi a autorům populárních magazínů lhostejná.

Ještě před dvaceti léty, by rozdíl v přístupu neměl velký smysl. Pepa Popík by kazil své rodinné fotografie, ale všude kde by byla potřebná skutečná kvalita, by pracoval vzdělaný profesionál. Dnešní svět je však zcela jiný. Digitální technologie velmi zlevnily a rozšířily možnosti publikování. To umožnilo zduření „marketingu" a vystupňovalo publikování do dosud nebývalého rozsahu. Zdálo by se tedy, že podobně vzroste i potřeba vzdělaných fotografů.

Realita je však zcela jiná. Zdánlivá jednoduchost digitální fotografie láká autory k tomu, aby si snímky k článkům pořizovali sami, podnikatele aby fotografovali prezentace svého podnikání atd. Kvalitu fotografií nahrazuje jejich láce a snadnost pořízení. Opojná lehkost digitálního publikování však má i svůj rub. Postrádá totiž stupně, které ještě nedávno byly zcela samozřejmé (nakladatel, redaktor, obrazový redaktor, grafik, korektor...). Autor tedy sám nese plnou zodpovědnost za svou práci. Pokud se nechce blamovat, musí mít rozsáhlejší znalosti a hlubší zkušenosti než v nedávné minulosti.

Přístup „udělej si sám" má však i své nesporné výhody: je pohotový, může dokumentovat odborné speciality, nebo zachytit i drobné události, u kterých nelze očekávat přítomnost profesionálního fotografa. Je tedy nenahraditelný v dokumentaci každodenního života, neformální kultury, podnikání, vědy atd.

Zdá se tedy, že pro pracovníky mnoha oborů se publikování a fotografie stávají „paralelní profesí", bez které se nemohou obejít. Je paradoxní, že dnešní školství tyto znalosti před svými studenty úspěšně tají. Raději plní jejich hlavy povrchními encyklopedickými znalostmi, které zastarají dřív, než je studentíci stačí použít. Tento kurz by mohl popisovanou mezeru poněkud překlenout.

Musíme se také upřímně přiznat, že tato učebnice vzniká i jako obrana našeho psychického zdraví. Jako editoři výstav, webů, knih, propagačních materiálů atd. opakovaně řešíme primitivní chyby Pepy Popíka. To nás vyčerpává a často naráží na hranice naší psychické odolnosti. Celý kurz je koncipován jako „stavebnice", kterou hodláme dále rozšiřovat a prohlubovat. Našim cílem není napsat běžnou knížku, která by jen rozšířila záplavu publikací na knihkupeckých pultech. Chceme vytvořit otevřené dílo, které by bylo základem spolupráce pokročilých autorů na tomto poli. Dobře víme, že nejsme jediní, kteří věci rozumí. Proto nabízíme spolupráci všem, kteří k tématu mají co říct. Proto dílo publikujeme pod licencí Creative Commons.

Pomezí, jaro 2010
autoři

 

 

Pro koho tento kurz není

(mírně modifikovaný skutečný rozhovor)

Pepa Popík: Nejsem žádný chudák abych se musel něco učit. Koupil jsem si nejnovější superturbo foťák, který všechno umí sám. Tisíce nejlepších vědců pracovalo mnoho let na tom, abych v nejlepších barvách a nepřekonatelné ostrosti zachytil své neopakovatelné zážitky.

Mistr: …hmm, tak ukaž fotky

Pepa Popík: (podává fotky) Tady jsem fotil našeho malého Pepíčka když mu bylo půl roku. To byla úžasná oslava!

Mistr: No já tady vidím chlebíčky a sklenice, televizor a půl hlavy tvé blondýnky, to vše k nepoznání přezářené bleskem. Kde je Pepíček?

Pepa Popík: Přece tady v levém horním rohu v postýlce. Krásně se usmívá.

Mistr: Nemohu si pomoct, já tam vidím jen tmu ze které vystupuje nějaký světlejší flíček.

Pepa Popík: To je tím, že můj foťák ještě nemá rozpoznání obličejů. Minulý měsíc se ale začal prodávat Supertuboflex Mark VII který umí odlišit obličeje a umí z fotky vymazat všechny tchyně. To bude báječné! Už na něj šetřím. Sehnal jsem si vedlejšák na šest hodin denně a za tři měsíce si ho půjdu koupit.

Mistr: Nebylo by lepší ten čas věnovat focení a něco se naučit?

Pepa Popík: Copak jsem nějakej chudák?