Karta

Obrázek sejmutý čipem přístroj převede na data (digitalizuje) a tato digitální data potřebuje někam uložit. K tomu lze teoreticky použít jakoukoliv technologii obvyklou v počítačovém světě (pevný disk, CD, DVD...). Z praktických důvodů se nejčastěji používá tzv. paměťová karta (polovodičová technologie Flash), která je malá, spolehlivá, má malou spotřebu, je odolná a levná. Karet je několik vzájemně nekompatibilních druhů/ standardů (Compact Flash, Memory Stick, SD, SD micro...), proto před nákupem musíme zjistit, který standard vyžaduje náš přístroj. Mimo to jsou karty každého standardu vyráběny v několika velikostech a rychlostech zápisu (čím větší a rychlejší, tím teoreticky lepší, ale taky dražší).

S kartou zachází přístroj podobně jako počítač s pevným diskem. Proto musí být naformátována (lze provést z menu fotografického přístroje), obsahuje složky, každý soubor ve složce musí mít své jedinečné jméno atd. Toho využíváme i při přenosu dat do počítače.

Některé digitální přístroje se po připojení kablíkem (USB) k počítači jeví jako vnější disk bez jakýchkoliv dalších opatření. Jiné pro spolupráci s počítačem potřebují doinstalovat další programy.

V tom případě bývá výhodnější využít čtečku paměťových karet. Ta se pod všemi moderními operačními systémy (Windows XP a vyšší, OS X, Linux...) sama objeví v systému jako další disk bez nutnosti zasahovat do počítače (drivery, další SW...). To je výhodné na cestách, při práci s více počítači atd.

Po přenesení dat do počítače pečlivě zkontrolujeme, zda bylo přeneseno opravdu vše, co přeneseno mělo být. Teprve potom můžeme data na kartě smazat a připravit ji tak pro další použití. Mazat můžeme po jednotlivých snímcích (jak v přístroji, tak v počítači), což je zbytečně pracné, nebo můžeme kartu v přístroji naformátovat. Tim vymažeme všechen její obsah a uvedeme ji do výchozího stavu.

Dnes jsou již kapacity karet více než dostatečné a jejich ceny zanedbatelné. Na kartu za několik stokorun se vejdou stovky snímků v plné kvalitě. Potíž s kapacitou karet může nastat jen na delších expedicích, kdy nemůžeme přenést data na disk počítače. Pro tyto účely bývala doporučována zařízení, kterým výrobci říkají „Databanka", „Photoviewer", „Data Storage" atd., tedy malé přenosné krabičky, které ukládají fotografie na zabudovaný pevný disk. V současnosti tato zařízení jako velkokapacitní úložiště ztrácí praktický význam, protože levněji pořídíme karty se stejnou kapacitou a ušetříme si starosti s dalším přístrojem (baterie, datové přenosy...). 

Je příjemné, že dnes kartu pro opakované ukládání mnoha set nekomprimovaných snímků pořídíme za cenu jediné roličky klasického kinofilmu.

Čtečka paměťových karet obvykle podporuje všechny běžné formáty (CF, MS, SD...)