Práce s místním dědictvím

Z předchozího je jasné, že místní dědictví je fenomén příliš různorodý na to, aby šlo v několika odstavcích poskytnout podrobný návod k jeho záchraně či rozvíjení. Přesto však existují obecné principy, které je dobré dodržet, abychom později nelitovali ztracených příležitostí, nebo se nedostali do těžko řešitelných metodických potíží.

Sběr, dokumentace, katalogizace a sdílení

Z předchozího je jasné, že prvním a nejnaléhavějším praktickým úkolem místní komunity při ochraně místního dědictví je jeho mapování, sběr a dokumentace. Zde může odvést ničím a nikým nenahraditelnou práci a přitom si vystačíme s poměrně skromnými prostředky. Tyto činnosti jsou také důležité pro pěstování součinnosti komunity, společné hledání dalších cílů, atd.

Zdroje

Prvním krokem při „mapování" místního dědictví by měl být průzkum toho, co udělali naši předchůdci (literární rešerše, místní muzeum, archiv, kronika...) a shromáždění výsledků jejich práce (obvykle skenování dokumentů a fotografií). Následovat může dokumentace současného stavu (digitální fotografie, jednoduché nákresy, popisy...). Na základě těchto znalostí můžeme náš průzkum prohlubovat vzpomínkami pamětníků (digitální záznam zvuku a následné přepsání, digitální reprodukce vypůjčených památek a dokumentů...), sběrem rozptýlených podkladů (pohlednice, reklama, fotografie...), vyhledáváním sběratelů atd.

Vyhledávání zdrojů je nikdy nekončící úkol, který nás může kdykoliv překvapit významným objevem, který posune naše poznání. Zde nám může dobře posloužit dobrá interaktivní webová propagace našeho úsilí, která nám může zprostředkovat spojení s pamětníky, sběrateli, rodáky. 

Sběr dat

Dokumenty, fotografie a předměty které objevíme jsou buď součástí existujících sbírek, nebo mají pro své majitele stejný význam jako pro nás. To znamená, že získat můžeme jen malou část toho, co se váže k našemu tématu.

Obvykle se však můžeme poměrně snadno domluvit na krátkodobém zapůjčení předmětu k digitalizaci (majiteli můžeme jako kompenzaci poskytnout digitalizovaná data, tisky zrekonstruovaných fotografií atd). Tento postup je výhodný nejen tím, že se dostaneme k jinak nedostupným podkladům, ale i proto, že digitalizovaná data může sdílet celá místní komunita, lze je snadno množit, dlouhodobě archivovat atd.

Při digitalizaci však musíme mít na paměti, že ji s velkou pravděpodobností nepůjde opakovat, a že v okamžiku snímání netušíme jak budou získaná data, třeba po desítkách let, využita. Proto dbáme o co nejdokonalejší technické provedení snímků (rozlišení, barevná hloubka, ka- librace, měřítko...), a o to aby byl zachycen jak celek, tak všechny důležité detaily. Podobně postupujeme při audiozáznamu (kvalitní směrový mikrofon, klidné prostředí...) či videu (stativ!..).

V každém případě musíme mít na paměti, že čas běží a každým odkladem riskujeme to, že už nenatočíme vyprávění pamětníka, že někdo vyhodí důležité dokumenty...

Katalogizace a popis

Surová audiovizuální data obvykle nenesou dostatečnou identifikaci (z portrétní fotografie sice dobře poznáme jak zobrazená osoba vypadala, ale ne jak se jmenovala, kde se narodila, co dělala...). Proto musíme shromažďovaná data ukládat tak, abychom i po letech byli schopni je identifikovat a spojit s doprovodnými informacemi (obvykle text).

Malé digitální archivy (do několika tisíc dokumentů a jediný správce) obvykle stačí ukládat do jasné struktury na disk (diskové pole, CD atd), s jasně a výstižně popsanými složkami a dostatkem doplňkových informací uložených ve stejné složce jako digitalizovaný dokument. Velmi výhodné a doporučitelné je ukládání popisů přímo do digitalizovaných souborů formou metadat. Pro větší archivy je již tato metoda málo pohotová (obtížné hledání) a riskantní (více uživatelů, nebezpečí omylů...), proto je nutné používat pokročilejší postupy (kategorizace, klíčová slova, přístupová práva...) a nasadit vhodné programy (Asset Management Systémy) a dobře promyslet používanou metodiku.

Sdílení

Již jsme si vysvětlili, že o místním dědictví má smysl mluvit jen tehdy, pokud je sdílí místní komunita. Co jsme nezmínili je to, že kromě vytvoření skupiny spolupracovníků musíme vyřešit technickou stránku věci. Mají-li totiž naši spolupracovníci efektivně využívat shromážděné podklady, tak k nim musí mít snadný přístup a musí se v nich dobře orientovat. Členové pracovního týmu mohou být rozeseti po celém světě (odborníci, rodáci, chalupáři...), proto by např. fyzické sdílení dokumentů bylo velmi zdlouhavé, případně zcela nemožné (riziko ztráty originálů). 

To by ještě nedávno vyžadovalo fyzické půjčování originálů, sledování zápůjček vzájemné blokování v práci, neustálé ohrožení originálů atd. Dnes naštěstí můžeme pracovat s digita- lizovanými daty, což práci výrazně zjednodušuje. Musíme však důsledně dodržovat několik principů kterými předejdeme ztrátám a zmatkům.

Malá pracovní skupina s malým sdíleným archivem může svá data soustředit na jednom místě a ze soustředěných dat udělat potřebný počet kopií (CD, DVD), kterými data zpřístupní všem členům. Problém je v tom, že takto je třeba zpřístupnit i všechny přírůstky. To znamená, že členové musí být dost disciplinovaní a pečliví, rozlišovat své nové přírůstky od již sdílených, pravidelně doplňovat centrální archiv atd. Riziko že vzniknou zmatky, nebo že některé dokumenty „propadnou do zapomnění" je značné.

Výhodnější je sdílet archiv on-line. Dnes je rychlé symetrické připojení k internetu poměrně dostupné, lze tedy uzavřené skupině spolupracovníků zpřístumnit data na našem diskovém poli.

Asi nejvhodnějším postupem je využití vlastní webové aplikace, která může zajistit nejen bez- pečné sdílení, ale i další procesy (work flow, generování náhledů v různých rozlišeních, pre-zentaci, vzájemnou komunikaci...).

Archivace

Digitální záznam je jen tak stabilní, jak je stabilní médium na kterém je zaznamenán. Je to podobné jako se záznamem na papíře, pergamenu či hliněných tabulkách. Zásadním rozdílem však je to, že se svým médiem není pevně svázán jako je například originální autograf svázán s papírem na kterým byl napsán. Pořídíme-li například kopii či repliku autografu, nemáme originál, ale jen jeho napodobeninu. To neplatí u digitálního záznamu, kde kopie bude vždy identická s originálem i tehdy, pokud data přepisujeme na médium zcela jiného typu (např. z diskety na CD).

Díky tomu mohou být digitální data bez technických omezení kopírována a šířena v kopiích identických s originálem. To znamená, že jsou stejně „věčná" jako obsah knihy, která byla vydána velkým nákladem a rozeslána do mnoha míst Světa. Přes to však musíme zachovávat jisté principy, které tuto „věčnost" umožní.

Zpřístupnění a prezentace

Naše práce by neměla velký smysl, kdyby její výsledky byly jen v našich skříních a šuplících, nebo se točily na našich discích. Bude významná jen tehdy, když ji zpřístupníme místní, odborné či globální veřejnosti.

Prezentace in situ

Nejautentičtější a velmi účinná prezentace místních fenoménů je na fenoménech samých. Zde máme velmi široké pole nejen uplatnit vynalézavost, ale i výhody místního společenství. Zajímavosti můžeme prezentovat mnoha různými způsoby. Od drobného upozornění pamětní deskou či na informační tabuli, přes plastiku či muzejní expozici nebo rekonstrukci domu významného rodáka, až po komplexní prezentaci všeho, co v místě s daným fenoménem souvisí (viz Jičín – Rumcajz – Město pohádky).

Při této prezentaci je obvyklé, že zdůrazňujeme její „zážitkovou" složku i za cenu potlačení složky informační (kdo by četl dlouhé traktáty když může něco zažít, předvést dětem atd.). Potom je výhodné informace umístit na web, kde současně slouží jako upozornění či reklama.

Při volbě formy prezentace in situ musíme být opatrní a uměření. Snadno se totiž může stát, že přehnanou prezentací jedné hodnoty potlačíme hodnotu jinou (Jičín: Rumcajz/Trčkové, Smiřičtí, Valdštejn), bulvární prezentací budeme k našemu místu lákat nežádoucí klientelu, nebo prostě místní hodnotu zničíme Disneylandem.

Využití veřejných prostor

Vhodným způsobem, jak působit svou prací na sousedy, jsou nejrůznější veřejné prostory (chodby úřadů, čekárny lékařů, hospody...). Zde lidé tráví dost času, a je tedy možné jim předložit podklady k zamyšlení, nebo se pokusit je emočně získat k zájmu o místní dědictví.

Obvykle máme dost prostoru, což svádí k suše didaktické prezentaci. Dle našich zkušeností je ale výhodnější volit vizuálně nápadité obrazy se stručným komentářem a odkazem na web (historické fotografie místa, vizuální interpretace místa, grafické listy...). Bývá výhodné takovou prezentaci koncipovat jako prodejní galerii, která šíří naše sdělení dál, do domácností sousedů či návštěvníků. Případný výnos z prodeje může pomoci při financování dalších místních aktivit. 

Tisk

Asi nejběžnějším, ale v běžném pojetí i nejméně účinným způsobem prezentace místního dědictví je tisk. Obecní úřad obvykle zadá sestavení a výrobu prospektu místní „reklamní agentuře" aby dalších několik let mohl tvrdit, že se „postaral" o propagaci místa.

Problém spočívá v tom, že prospekt musí být jen povrchní a je tedy zoufale podobný stovkám jiných prospektů obcí, míst, památek, penzionů, ale i supermarketů a prodejců čehokoliv... Druhý problém je v tom, že rozdávat prospekt v místě které má propagovat nemá příliš smysl. Místní o své obci obvykle vědí mnohem víc než lze napsat do prospektu, a návštěvníci k nám přijeli pro zážitek z přímého kontaktu s místem. Prospekt pro ně tedy představuje jen drobnou upomínku na navštívené místo.

Mnohem efektivnější je vydat například pohlednice s dobře zpracovaným motivem místního dědictví a odkazem na web. Ideální, ale velmi drahé je zpracovat téma do ucelené monografie. Těch se sice prodá jen pár set kusů, ale vaše téma se prostřednictvím monografie dostane mezi odborníky, do knihoven atd.

Výstavy

Efektivním zpřístupněním místního dědictví (tedy vaší práce) mohou být výstavy. Dobrý realizační tým může kombinací velkoplošných tisků a třírozměrných předmětů návštěvníkovi přiblížit téma nezapomenutelným způsobem. Vernisáž takové výstavy je i vhodnou příležitostí pro prezentaci výsledků vaší práce regionálními i celoplošnými médii. Výhodné je koncipovat výstavu jako putovní, osloví více lidí a bude i více příležitostí prezentovat se v mediích.

Web

Primárním kanálem pro zpřístupnění a propagaci místního dědictví musí být webová prezentace. Je poměrně levná, má globální dosah, může být velmi podrobná a vždy aktuální. Mimo to může sdružovat zájemce o naši problematiku, rodáky atd. (podrobnosti v příloze).

Záchrana a údržba hmotného dědictví

O hmotném dědictví se asi nejčastěji mluví v souvislosti s jeho ohrožením, s nutností zachránit tu, či onu památku, svolávají se hromy a blesky na to, že „oni" (stát, úřady...) se nepostarali. Jistě. Kolem nás je obrovské množství nejrůznějších pozoruhodností které zasluhují péči. Jejich hodnota je však nesouměřitelná. Na jedné straně například státní hrad a na druhé straně křížek u cesty.

Někdy si můžeme pomoci sami (obílit sokl a požít trávu kolem křížku), jindy potřebujeme pomoc odborníků a veřejné finance (oprava rozsáhlého objektu, vzácného artefaktu...). Je však jen na nás, jak svému okolí, a poté i kompetentním úřadům, dokážeme sdělit co a proč považujeme za důležité zachovat, opravit, udržovat; jakou spolupráci očekáváme od sousedů, jakou od úřadů. Je přirozené, že sami půjdeme příkladem a sami uděláme vše, co můžeme, a k čemu jsme odborně kompetentní. Vždyť v tom spočívá naše zodpovědnost k místu které máme rádi.

Rozvíjení místního dědictví

Místní dědictví může mít smysl jen tehdy, když jej nebudeme chápat jen jako odtažité zaprášené vzpomínky na minulost, ale jako organickou součást vlastního života. Na dědictví přirozeně navazujeme, žijeme jeho další kapitoly. Z toho vyplývá, že odkaz místa respektujeme, ale dále modifikujeme a rozvíjíme. Asi by nebylo rozumné pokoušet se za každou cenu vpravit život do barokních či obrozeneckých poměrů odkazem na „nezapomenutelný odkaz předků". Pokusy konzervovat „původní" dědictví nemají smysl už proto, že neumíme definovat co je ono „původní", že současné reálie se zásadně liší od oněch původních atd. Naším cílem tedy musí být navázat na hodnoty místa, a tyto hodnoty dále rozvíjet a předávat dál.

Z tohoto pohledu patří do dnešního dědictví i včerejšek, a dnešek se dědictvím stane zítra. To znamená, že i současnost musíme chápat jako přirozenou součást života v místním dědictví a věnovat její propagaci a dokumentaci náležitou pozornost.